Fantastické. Autorka, jejíž knihy jsem celé měsíce rozdával, dnes dostala Nobelovu cenu !

Mám koníčka. Rozdávám knihy. Když se mi nějaká kniha hodně líbí, koupím jí více kusů a rozdávám ji přátelům. Anebo jim alespoň rozesílám tip. Dnes vidím, že se mi tip na zajímavou knihu povedl. Její autorka dnes dostala Nobelovku

Máloco mi tak přiblížilo mentalitu současných Rusů jako kniha "Doba z druhé ruky - konec rudého člověka" od běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové. Kniha se skládá z mnoho rozhovorů s běžnými Rusy z nejrůznějších vzdělanostních a příjmových vrstev a z různých částí Ruska.

Při čtení knihy si člověk uvědomuje, že Rusové jsou skutečně zcela jiní, než Češi, Slováci a snad i jiní než všichni ostatní Evropané. Pro Rusy je  jedna z nejvyšších hodnot "vlast" a její postavení ve světě. Rusové teskní po impériu. To jsem ovšem viděl i za svého pracovního pobytu v Británii. Ale co jsem neviděl je síla této "imperiální tesknoty". Moc Ruska, možnost diktovat svému okolí,  je pro mnoho i zcela běžných Rusů veliká hodnota. Pro nás Čechy je nepředstavitelné, že postavení jejich vlasti ve světě je pro řadové Rusy větší hodnota než jejich životní úroveň, možnost cestovat, svoboda vyjadřování, dokonce - což je zcela šokující - impérium je někdy větší hodnota než vlastní rodina. Zní to asi nevěrohodně, tak si prosím vyslechněte dvě krátké citace z diskutované knihy.

Autorka Světlana Alexijevičová vede zcela nevinný rozhovor s asi šedesátiletou ženou, již babičkou s vnuky. Autorka se ženy ptá, jaký byl nejšťastnější den jejího života. U nás každý očekává, že paní odpoví, že to byl například den, kdy se jí narodilo první dítě, nebo že to byl den její svatby, či den svatby její dcery nebo když se stala babičkou. Dotazovaná žena však odpovídá, že nejšťastnější den jejího života bylo 12. dubna 1961. Den, kdy do vesmíru vylétl Jurij Gagarin. Celý ten den chodila ta paní po ulicích se svými kamarády z Komsomolu, mávali vlaječkami Sovětského Svazu, zpívali revoluční písně, objímali se s kolemjdoucími soudruhy a všichni se radovali, že v ten den porazily světový kapitalismus.

Při příležitosti jiného rozhovoru navštívila spisovatelka Alexijevičová byt starého pána. Zaujal ji pečlivě zarámovaný diplom na zdi -  ocenění "vedoucího brigády socialistické práce". Pán celý život pracoval jako dozorce v sovětském pracovním táboře blízko Murmansku a tak plaketa působila poněkud nemístně. Starý pán však rozhodně neměl pocit, že by se měl za něco stydět. Vysvětloval spisovatelce, že "budoval bělomořsko - baltský průplav". Ve skutečnosti jej budovali "Stalinovi otroci", vězni odvlékaní z různých částí Sovětského svazu na výkopové práce. Průplav se hloubil často bez použití jakékoliv techniky, doslova krumpáčem. Kopalo se do věčně zmrzlé půdy tzv. permafrostu. Bylo to nepřestavitelná dřina, při které mnozí podvyživení vězni umírali. Starý pán bez nejmenšího pocity studu autorce vysvětluje, že jediný způsob jak vězně přinutit k práci bylo,  ty málo pracující pověsit na šibenici  a vystavit je, jako děsivý příklad - ostatním. Problém byl v tom, že za polárním kruhem je dřevo  nedostatkovou surovinou - musí se vozit z jižnější oblastí celé dny vzdálené odsud vlakem. A šibenicí bylo potřeba hodně, prý se rozestavovali po celé délce výkopových prací. Starý pán - hrdina socialistické práce  - však vymyslel zlepšovák vycházející z toho, že přes zimu - několik měsíců -  nestoupá v této polární oblasti teplota nad minus dvacet stupňů. Tento hrdina vymyslel, jak  ušetřit dřevo na šibenice. Podle jeho "zlepšováku" stačilo postavit jen dřevěný sloupek, který dosahoval mezi lopatky vězně, který měl být pro zlepšení pracovní morálky ostatních popraven. Vězeň byl pak uvázán s rukama za zády ke sloupku a ihned byl mnohokrát polit kbelíky vody. V  třeskutých mrazech exemplárně potrestaný vězeň  okamžitě zmrzl. Tyto  "ledové sochy" pak stály po celé délce budovaného bělomořsko - baltského průplavu pro výstrahu těm co pracovali s menším úsilím.

Dle současných údajů např. na wikipedii pracovalo na stavbě kanálu 160 000 vězňů a asi 30 000 z nich na místě zemřelo.

Vyznamenaný stařec, však žádnou vinu nepociťuje. On je pyšný na to, že "budoval" jednu z největších staveb socialismu a že byl ještě vyznamenán.

Možná si říkáte, proč vytahovat tuto děsivou historii, která si již téměř nikoho netýká. Alexijevičová uvádí, že velmi mnoho Rusů má za předním sklem svého auta portrét Stalina. Není to názor jen mnoha řadových Rusů ale i současného ruského establishmentu : Stalin sice spáchal "nějaké zločiny" , ale málokdo se tak zasadil o velikost Ruska jako právě on a v zásadě to byl "dobrý manažer".