Zpověď lékaře - aneb jak jsem se nechal uplácet farmaceut. firmami

Pro každého lékaře, je velikou poctou, pokud mu přijmou nějaký příspěvek na mezinárodní konferenci. Nemusí to být zrovna přednáška, stačí když Vám umožní vyvěsit v prostorách kongresu plakát s výsledky Vaší práce tzv. "poster".

Poněkud neprozíravě jsem se pochlubil manželce, že "mně přijali poster" na kongres v USA a to až na Havaji.

Moje žena - ta  umí dosáhnout svého. Podobnou metodu prý používali ve středověku jako nejhorší mučící nástroj. Nechali vězňům kapat na stále stejné místo celé dny a týdny kapky vody. Také moje žena umí "tepat". Celé dny a týdny.

Marné, bylo moje vysvětlování, že i hodně korumpující farmaceutické firmy se bojí platit letenky manželkám a že letenku pro dvě děti už opravdu do účetnictví nedá ani bývalý majitel diagnostického a farmaceutického koncernu Roman Janoušek.

Tak jsem - se slevou  - díky pacientce - koupil za opravdu velké peníze manželce a jednomu dítěti letenku až na Havaj. Druhé dítě - tehdy méně jak roční, letenku mít nemuselo. Pacientka pracovala u prodejce letenek a tvrdila, že tomu výborně rozumí. Jestli Vám mohu radit - po této cestě - bych si s nízko nákladovou společností letenku do San Franciska nekoupil. Cenový rozdíl už se v té sumě ztratí, a asi se u Lufthansy k dětem a jejich rodičům chovají poněkud lépe nebo alespoň vědí, kam je v letadle posadit.

Víte "na Havaj" jsem chtěl jet asi od třinácti let. Současní pubertální hoši si to asi ani neumějí představit, ale za mé puberty, byla jediná dostupná publikace s nahou ženou krásná kniha Miloslava Stingla "Očarovaná Havaj". Na přebalu tohoto cestopisu je fotografie ženy jejíž objemná ňadra kryje jen květinový věnec z orchidejí zvaný "Lei".

Naše sedadla byla v letadle téměř "na ocase". Nikdo nám neřekl, že pro kojence bývají úplně vepředu závěsné boxy. Choval jsem tedy svou roční dceru Adélku na klíně. Adéla do té doby málokdy zracela. Proto jsem to ani nečekal. Asi po hodině letu, mě však pozvracela od "hlavy až k patě". Manželka prala na mini záchodě v letadle, všechno mé oblečení, já jsem byl zabalený v dece na spaní. Až se mé oblečení sušilo, pozvracela mě Adélka znovu, tentokrát deku na spaní "od hlavy až k patě".  Porosil jsem stewarda o novou deku. Dlouho si budu pamatovat jeho neústupnou odpověď "One passenger - one blanket".

Adélka, ačkoliv spávala dobře, byla celý let až do San Franciska vzhůru. Odmítala sedět na klíně. Tak jsme museli chodit (v pozvracené dece) po letadle. Jedenáct hodin - až do San Franciska. Letenka pro rodinu mě stála přes 30 000 Kč.

Měli jsme pečlivě vymyšlené mezipřistání v San Francisku, "aby se děti vyspaly". Stále vidím před s sebou digitální hodiny na hotelovém pokoji ukazující 2:30. Obě děti v tu dobu radostně výskaly v postýlkách. Rodiče jim přece připravili takovou legraci, asi zatáhli tak dobře záclony. Pavlík s Andélkou přece ví, že je ráno a přitom rodiče "dělají jako že je noc, nějak zařídili, že je úplná tma - taková legrace".

Další den jsme přiletěli do Honolulu. Havajská krasavice s květinovým věncem Lei nás nevítala.

Naše první starost bylo vyzvednout si golfový kočárek. S ním jsme se pak vydali - jak jsem byl z České republiky zvyklý, na krátké eskalátory. Zavazadlový pás s kufry byl totiž  o jedno patro letiště níže. Ještě než jsem na eskalátory stačil vstoupit, ozval se silný křik obézního černošského policisty. Vůbec jsem zprvu nechápal, že křičí na mě. Nařídil mi, abych okamžitě eskalátor s kočárkem opustil. Tak jsem předal roční Adélku do náruče manželky, golfový kočárek jsem složil, dal jsem si jej pod paži a vydali jsme se celá rodina znovu na eskalátory.

Policista nejen znovu silně - velmi silně křičel, ale tentokrát na nás mířil přímo pistolí. Provinili jsme se proti nějaké federální vyhlášce zakazující vstup na eskalátory s kočárkem. Běžel jsem s golfáčkem po jedoucích schodech zpět nahoru a připadal jsem si jako Mr. Bean ve známé scénce. Ale co chcete dělat, když na Vás a Vaše děti někdo míří nabitou pistolí.  Jak moc jsme se provinili, nám vysvětlili při následném zatčení. Jenom díky usedavému pláči manželky, jsem nedostal razítko do pasu, že jsem v USA "nežádoucí osoba" na příštích pět let. Po výslechu jsem se vydali výjezdem pro auta o patro níž pro kufry. Vyhýbat se s kočárkem autům bylo opravdu dost nebezpečné a bylo to také hodně daleko zpět ke kufrům. Když jsme konečně a nezraněni - dorazili k zavazadlovému pásu - naše kufry tam už nebyly.

Jejich nalezení ve zvláštním oddělení letiště v Honolulu nám trvalo asi  dvě hodiny. Za celou dobu se neobjevila ani jedná prsatá krasavice s květinovým věncem Lei. Mezitím ale přestaly jezdit do centra Honolulu levné miniautobusy - shuttly. Takže nám nezbylo, než si zaplatit velmi drahé taxi, což nám farmaceutická firma nemohla proplatit.

Další večer byl "Aloha welcome evening". Tam už děvčata s Lei konečně nechyběla. Byli jsme s manželkou okouzleni. Na večeru byli přítomni nejen přední světoví lékaři mého oboru, ale i více lékařů z České republiky, které jsem roky předtím - ale  ani potom, na žádném regionálním českém semináři nepotkal. Potkali jsme se zase všichni až za několik let v Singapuru.

Při našem okouzlení jsme se manželkou vydali - přes rozlehlý kongresový sál - k rautovému stolu. Tolik mořských živočichů v takovým úpravách jsme nikdy předtím neviděli. Na jedno dítě v kočárku a druhé stojící u něj -  jsme v tu chvíli úplně zapomněli.

Bohužel Adélce právě v té chvíli vyhrknul z nosu zelený sopel. Syn Pavel dobře věděl ze scének z naší domácnosti, že je důležité - zvlášť na takovém slavnostním večeru, kdy jsou mnozí ve smokingu - aby si Adélka - jako obvykle - nerozetřela zelený sopel po celém obličeji.

Co můj tehdy tříletý syn nevěděl nebo si neuvědomoval - byla skutečnost, že většina těch pánů ve smokingu kolem - nehovoří česky. Tak je všechny volal a pak i tahal za rukáv, aby rychle přišli k našemu kočárku a velmi vzrušeně u toho volal "Honem, honem, ona si to rozmydlí". Když jsme od rautového stolu zpozorovali seskupení několika mezinárodně známých lékařů u našeho golfového kočárku - nějak se nám nechtělo se k němu hlásit.

Milí čtenáři, pokud jste dočetli až sem, děkuji Vám za pozornost. Několik dalších dní strávených většinou na pláži Waikiki beach už nestojí za pozornost.

P.S. Moje účast, stejně jako účast jiných lékařů z ČR je samozřejmě smyšlená. Stejně tak i místo konání kongresu.