Ploština – obec, na kterou je lépe zapomenout

19. dubna 1945 byl stejně jako dnes 19. dubna 2012 čtvrtek. Snad každý Němec, Čech i Slovák už věděl, že válka je pro Hitlera prohraná. Nejen z Bratislavy, ale již také z Vídně byli nacisté sovětskými vojsky vyhnáni, generál George Patton měl obsazenou většinu Bavorska, Rusové a Rumuni osvobodili Lanžhot, Hodonín a dobývali Brno.

Valaši, pověstní svou tvrdostí, statečností a respektováním křesťanských hodnot nikdy nešli fašistům moc na ruku. Ve Vsetínských vrších mnoho vesnic podporovalo partyzány, dávali jim jídlo, výjimečně je nechali přespat, občas někdo bojoval přímo s nimi. Stejně tomu bylo i ve dvou vesnicích asi třicet kilometrů od Zlína – v Ploštině a v Prlově.

Gestapo ve Vizovicích vedl SS-oberstrumführer Dr. Walter Pawlofski. Místní gestapo mělo vyškolit jednotku Slováků z Hlinkovy mládeže, k tomu byl povolán velmi zkušený SS-oberscharführer Ing. Kurt Werner Tutter.

Gestapáci šli do Ploštiny na udání. Několik dní totiž mezi místními partyzány strávili dva místní lidé, kteří partyzánům tvrdili, že se k nim chtějí přidat. Jeden měl na Zlínsku obvyklé jméno – Oldřich Baťa, druhý se jmenoval František Machů. Poté co udavači zjistili, která vesnice partyzány podporuje, v noci od partyzánů utekli a vydali se na gestapo do Vizovic. Konfidenti Baťa a Machů se pak osobně zúčastnili vyhlazení obce Ploština, ukazovali slovenským a německým fašistům, ve kterých domech partyzáni přespávali a přímo před jejich očima gestapáci naše spoluobčany stříleli a upalovali.

Němci a Slováci se dopouštěli zrůdných zločinů již cestou do Ploštiny. V Újezdu u Vizovic označil František Machů bydliště pana Ladislava Rangla, protože o něm věděl, že partyzánům pomáhá. Gestapáci jej na místě před očima celé vesnice zastřelili. Vedle svého manžela stála paní Vlasta Ranglová a držela v náručí půlroční dítě, její druhé dvouleté dítě stálo opodál. Gestapáci zastřeli také paní Ranglovou s dítětem v náručí.

V Ploštině samé naháněli němečtí a slovenští fašisté místní obyvatele do jejich sroubených chalup. Chalupy pak zapalovali a stáli u jejich vchodů. Kdo se pokusil utéct, toho zastřelili. 19. dubna večer, poté co gestapáci odešli, prohledávali ti, který se podařilo utéct spáleniště domů. Našli celkem dvacet čtyři shořelých těl. Mrtvoly si držely hlavu mezi nohama – v ochraně před nesnesitelným žárem, končetiny měly většinou do poloviny délky shořelé.

První věc, kterou Vám chci předložit k zamyšlení, je otázka proč byli Němci a Slováci v posledních dnech války tak nesmírně krutí. Vyhlazení Lidic je zrůdný čin, který se však z vojenského hlediska dá pochopit. V červnu 1942 v Lidicích chtěli Němci zlomit odpor, protože se domnívali, že budou spravovat protektorát Čechy a Morava ještě mnoho let. Jakou perspektivu však měli 19. dubna 1945 ?

Další záhadou je pro mě jednání udavačů. Dokážu pochopit, že někdo zradí s perspektivou nějaké odměny a také úniku před tím, koho zradím. Co si pánové Baťa a Machů od své zrady slibovali ? Anebo to byli stejné mravní zrůdy, jako gestapáci, kterým udávali ?

Italský politolog Emilio Gentile se proslavil svou knihou „Politická náboženství“. Gentile vysvětluje, že každý národ si vytváří legendy, o kterých opírá svou výjimečnost proti ostatním národům. Tyto legendy – často vzpomínky na lepší časy – jakoby opravňovaly právo na existenci národů. Českou legendou je první republika a prezident Masaryk. Jinou naší legendou bylo a možná je  - bratrství dvou nejbližších národů Čechů a Slováků.

O masakru v Ploštině se moc nemluví. Hodně životů mají totiž na svědomí mladí Slováci z Hlinkovy mládeže. A to se do legend nehodí. Nebylo by lepší na Ploštinu zapomenout ?

O co méně se připomíná Ploština, Prlov a Javoříčko o to více v posledních letech naše media připomínají vyhnání sudetských Němců. O zabitých patnácti Němcích u obce Dobronín u Jihlavy, referovala naše media v posledních dvou letech mnohokrát. Každý rok se také připomíná vyhnání Němců z Brna. Jako Brňan, želím ztráty těch slušných a schopných z nich. Ale mrzí mě, že jsem již mnoho a mnoho let neslyšel připomenout události z Kounicových kolejí v Brně. Tam stahovalo gestapo z celé Moravy české odbojáře. Před Kounicovými kolejemi stála celou válku dřevěná tribuna. Každý týden se konaly popravy odbojářů zastřelením. Také to se dá z vojenského hlediska pochopit. Co, ale nedokážu pochopit, je fakt, který Vám mnoho pamětníků potvrdí a existují také fotografie. Jsou to fotografie plných tribun před popravištěm. Tribuny byly totiž volně přístupné. Nikdo nekontroloval, kdo na tribunu přijde, neexistovali skryté kamery, jako dnes. Přesto celou válku přicházeli Němci z Brna na tribunu, dívat se, jak popravují Čechy.

Nepřipomíná se to. Není to náhodou tím, že deníky Mladou frontu a Lidové noviny a různá rádia v České republice nyní vlastní německá vydavatelská skupina Rheinisch-Bergische  Druckerei und Verlagsgesellschaft ?

Zásah na Ploštině a o čtyři dny později v Prlově celý vymyslel a vedl SS-oberscharführer Ing. Kurt Werner Tutter. Ing. Tutter byl český Němec, rodák z Prahy, ze staropražské vážené německé rodiny. Tento fakt, jistě nepřispívá k česko – německému smíření – nebylo tedy lepší na Ploštinu zapomenout ?

Oberscharführer Werner Tutter, přestal svoji hodnost připomínat již za několik dní po Ploštinském a Prlovském masakru. V Praze si koncem dubna 1945 pan inženýr Tutter vyzvedl ženu a tři děti. Odjel do Bavorska. Američané však měli nějaký smysl pro spravedlnost. V září 1946 jej zatkli a vydali československým orgánům. U soudu se nepodařilo jednoznačně prokázat, že Ing. Werner Tutter ploštinský masakr řídil.  Až v polovině šedesátých let, díky knize Ladislava Mňačka – Smrt si říká Engelchen se podařilo prokázat, že Ing. Werner Tutter nese přímou odpovědnost za smrt nejméně devadesáti lidí. V té době ovšem pan inženýr Tutter již opět žil v Německu. Občas navštěvoval také Vídeň. Tam se scházel s majorem Stb Františkem Šulcem, který si od agenta komunistické rozvědky s krycím jménem „Konrad“ přebíral informace.

Po nepodařeném procesu z roku 1946 byl totiž Ing. Tutter odsouzen jen na šest let. V Ostravské věznici mu komunistická Stb nabídla propuštění přímo do západního Německa, pokud bude poskytovat zpravodajské informace. Mnozí fašisté byli takto komunisty propuštěni do Německa a většina z nich utekla dále do jižní Ameriky a nikdy s bývalými válečnými protivníky nespolupracovali. Takto se však nechoval Ing. Konrad Tutter. V archívech Stb je jeho chování klasifikováno jako iniciativní a jeho informace hodnoceny jako velmi kvalitní. Už chápete, proč se za komunismu o Ploštině, zas tak moc nemluvilo.

Když se já osobně setkám s hodně bezcharakterním jednáním, nějakého člověka, tak si někdy v duchu říkám, že „boží mlýny melou pomalu“ a že na tyto lidi nakonec dojde. Také mám sklon věřit tomu, že lidé, kteří ctí křesťanské hodnoty, mají nějaké mravní ideály. Možná také z těchto důvodů by bylo lepší na Ploštinu zapomenout.

Ing. Werner Tutter zemřel ve věku sedmdesát čtyři let jako vážený občan bavorského městečka Kötzing. Místní evangelický farář jednomu českému reportérovi uvedl, že pan Ing. Tutter sedával v kostele, kam pravidelně chodil – vždy v první řadě.

Je vůbec vhodné připomínat zradu Čechů, zrůdy mezi českými Němci a Slováky ? Nevím. Je to přinejmenším bolestné. Určitě jsem pro, aby se o těchto otřesných událostech v zájmu česko – německého smíření nemluvilo. Mám jen jednu prosbu, když už děláme tlustou čáru za minulostí. Nepřipomínejme ani zemřelé při pochodu odsunutých Němců z Brna, nepřipomínejme vraždy v Ústí nad Labem a nepřipomínejme Dobronín u Jihlavy.

P.S. Moje díky patří synu pana ředitele obecné školy Štěpánu Cenkovi,  v sousední obci Ploštiny – ve Vysokém Poli, který mi poskytl Kroniku Obecné školy, panu spisovateli Romanu Cílkovi a starostovi Drnovic panu Tomáši Zichovi, kteří mi poskytli upřesňující informace.